Špalek

Bylo krásné září. 
Ještě v květnu byla Julie osamělá paní, která si každý den musela sáhodlouze zdůvodňovat, že jí ve skutečnosti nic nechybí. Ještě v květnu Veronika žila s rodinou, po které jí už nic nebylo a které nic nebylo po Veronice - jen neustále žádala její čas a peníze. A já jsem ještě v květnu svou prací dennodenně zveleboval instituci, ve které byl život málo snesitelný a ze které jsem se přitom téměř bál odejít.
Pak jsem já vylezl ze vrat a Julie z auta. Pak se objevila Veronika a já ji zatahal za pramínek vlasů na skráni. Najednou jsme spolu sklízeli ze stolu po snídani, potkávali se ve dveřích a usmívali se na sebe. Měli jsme náměty k hovoru
i k zamyšlení. Julie kdykoli mohla přijít na dílnu a našla by tam "svého mužského" i "svou dceru" - na těch uvozovkách přeci vůbec nezáleželo.
Pak dostala Veronika předvolání před rodinný koncil.
"Pavel tam půjde s tebou," pravila Julie. Veronika se po mně podívala, a nejspíš se jí v mém výrazu něco nezdálo, protože řekla: "Já bych to zvládla sama."
"Zvládla," odsekla Julie. "Ale půjde tam s tebou Pavel."
"Takhle spolu přeci mluvit nebudeme," pravil jsem, Julie zrudla, ale trvala na svém. Co navrhuje ona, je nejrozumnější.
"Možná to bude hnusný," řekla ještě Veronika a Julie zvedla triumfující ukazováček: právě proto půjde s Veronikou Pavel. Ona, Julie, už nechce slyšet řeči. Bude sedět tady a myslet na nás a držet nám palce.
A upeče nám dort.

Takže Julie seděla a myslela a držela a pekla... zatímco my jsme stáli přede dveřmi a slyšeli zevnitř dohadování, kdo půjde otevřít. Stiskl jsem Veronice horkou dlaň, dveře se otevřely, stála v nich mladší žena v ošklivých propínacích šatech a kupodivu si prohlížela víc Veroniku než mě. - Ostatně, jaké kupodivu? Nad Veroničiným oblečením pro tu příležitost jsme strávili hezkou chvilku, a přídavné jméno "hezký" na tomhle místě upřesňuje určení časové. Julie opět prosadila svou; jasnozřivě se obávala, aby Veronice nevyčetli, že se "obléká jako kurva".
Nezůstalo u "kurvy". - Pro jejich zlost nebylo omluvy, i když pochopit se dala. Ztráceli levnou pracovní sílu, přispěvatele do rozpočtu, navíc to Veronice moc slušelo... bílá blůzka a černá sukně s rozparkem. Jednoduchý střih, jednoduchý účinek. Ve vrcholné fázi zkoušení si Julie natáhla bílé šaty, stouply si k sobě a Julie mi řekla: "Máš docela pěkný harém, nemáš?"
Ani já jsem nevypadal zle, a mluvil jsem inteligentně a rázně. Jsem rozvedený, mám dospělou dceru a s bývalou manželkou běžné nekonfliktní vztahy. (Při té lži jsem se ani trochu nezačervenal. Kdybych byl řekl, že s ní mám vztahy jen běžné, byla by to pravda celá.) Zkrátka: má bývalá při restitucích zbohatla a dostala se do společnosti, kam jsem ji nemohl a ani nechtěl následovat. Nicméně můj, samozřejmě už i Veroničin životní standard je ucházející: ve vile máme zařízené bydlení (původně jsem chtěl říct "pokojík", ale včas jsem se vzpamatoval) s výhledem na zahradu a bazén; do práce máme pět metrů, jen přes chodbu; nevyděláváme málo; chceme žít spolu, ale svatbu zatím neplánujeme; za měsíc pojedeme k moři.
To o moři byla okamžitá improvizace, zdařilá, a Veronika, pro kterou to byla stejná rána jako pro její rodinné vykuky, se zachovala skvěle a nehnula brvou. - Její macecha i její sestra dlouhými pohledy ulpívaly na svých protějšcích, jimž láhve piva v rukou velice slušely a břicha přes gumy od trenýrek úspěšně přetékala. Jen v pohledu Verunčina táty se dal zahlédnout odlesk čehosi jako spřejné něhy: snad aspoň ty, holka, se budeš mít líp, když všechno ostatní stojí tak nějak za pendrek.
Ale možná jsem si jeho výraz vysvětlil špatně.
Odsud si Veronika neodnese nic, řekli, leda pár svých hadrů; v sobotu ji potřebují na hlídání; kdy splatí peníze, které dluží? - Veronika se bránila, že o hlídání nic neříkali. - Říkají to teď. - Na sobotu máme program, řekl jsem zase tak rázně, poznámku o penězích ať radši neopakují; jsem ochoten předstírat, že jsem ji neslyšel. - Tady se rozmluva zadrhla, protože macecha a švagr se začali bojovně čepýřit.
Zatímco táta a sestra už se jen dívali...

"Já se za ně tak stydím," pravila Veronika, když jsme vyšli z toho strašného činžáku. Dlaň měla pořád horkou, ale červeň do tváří jí "kurva" ani jiné šťavnaté výrazy nevehnaly.
"Máme to za sebou."
"Jsem tak ráda, žes tam byl."
"Vidíš. A tolik jsi měla keců."
Zastavila se, dala mi velikou hladovou pusu. Julie by se nepohoršila, kdyby ji viděla.
"Jak ses jim líbila, Pavlova snoubenko?" smála se. Vyprávěli jsme, nepřeháněli jsme, přesnými postřehy jsme nešetřili. Smáli jsme se všichni; nejšťastnější myslím byla Julie. Mám vysvětlovat proč?
Bylo pořád září, které se od května tolik lišilo.

Nebo:

"Můj život byl úplně prázdný a ty jsi ho zaplnil. Můj dům byl úplně prázdný, a ten jsme taky zaplnili... ježišmarjá, co to ze mě leze?! Žijí s námi naše holky..."
Koukal jsem. Pak jsem si odkašlal: "Už přestali oblbovat buněčným neklidem?" - Tu větu jsem neměl připravenou, prostě jsem ji řekl.
Julie se rozesmála. Normální veselý smích šťastného člověka. Před chvílí se vrátila od doktora, chodila po ložnici a převlékala se. "Pomůžeš mi umřít?" zeptala se najednou. "Bez tebe to nedokážu."* *

"Předpověď je zlá," řekl doktor, "potřebujete vědět přesně, jak to probíhá?"
Nepotřebovali jsme. Ale podnikli jsme kroky. Hlavně Julie podnikala kroky, praktické: aby se zbavila vily a tiskárny, dokud měly tehdejší cenu. Měla se svým manželem jisté zkušenosti, a on se prodeji nijak nebránil, protože zrovna potřeboval hotové peníze. Takhle to vypadá rychle, když se vše odbyde ve třech větách, ovšem jde o sled zdlouhavých úkolů.
Po nějakém čase už se všechno muselo říct holkám. Taky jsme obchodně lavírovali "v zájmu maximalizace výnosu"; člověk by myslil, jak "okoralá máme srdce", ale nám hodně pomáhalo nežít jen s hlavami svěšenými. Nakonec všichni vyšli po hmotné stránce slušně: Veronika se svým Kryštofem se mínili udělat pro sebe a peníze na rozjezd se jim hodily, my s Helenou jsme dávali dohromady Medvědí... Julie chtěla být tam, kde budu já. S prací ve vile jsme skončili, nový majitel o mě nestál, já jsem nestál o nového majitele. Však se ještě setkáme, brachu. - Ani se mě nijak nedotklo, když v čele týmu nastoupila na své staronové místo bývalá mistrová.
"Vy jste tu už dělala, ne?" zeptal se podnikatel. A mistrová sladce sklopila oči: "To je vždycky tak. Všeho do času..."

"Myslil jsem kdysi, že to tady prodám," řekl jsem Heleně o Medvědí. "Hlavně tehdy, když... když to potkalo bráchu a naše. Ale babi se domu a všeho držela jako klíště. - V lochu jsem děkoval pánubohu, že Medvěda mám. Sice jsem nakonec dům nepotřeboval, ale ono je lepší mít a nepotřebovat..." 
Vzpomínám dobře na tu chvíli: seděli jsme v lese na mýtině, vonělo slunce a jehličí, před chvílí jsme přivezli Julii a ona hned usnula. Vytratili jsme se na chvilku, leželi na zádech, žvýkali stébla, já se nadzvedl, ukázal prstem a řekl: "Támhle mě tenkrát našli."
"Jak - našli?" nechápala Helena.
Zase jsem se položil na záda a koukal do nebe.
"Pohádali jsme se a vyhodila mě. Jen jsem dojížděl makat, na kole, a nastydnul přitom. Marodit nešlo, práce bylo moc a já do práce přijížděl i z ní odjížděl v nestandardní doby. Lepší řešení než kolo neexistovalo; pohodlnější určitě bylo jet občas autobusem, jenže pak by se na některý štaci hromadily kola. Bylo mi čím dál hůř, ale byl jsem hrdej. Uraženej a hrdej. Pak přišla první sněhová vánice, Julie začala opatrně rejdovat zpátky ke břehu, jenže uraženec uraženej ji posílal někam. Kdybys věděla, jak si nadávám za ty tejdny, kdy jsem s ní mohl bejt a nebyl!"

Spíš než Heleně jsem vyprávěl sám sobě.
O tomhle stavení, jak z něj lidi odcházejí a zase se do něj vracejí, jako jsem se té zasněžené noci vracel já. Pak jsem kolo závějemi jenom vedl, upadl jsem, upadl podruhé a potřetí, horečka mi zatmívala oči. Rozmlouval jsem sám se sebou a docela si držel palce, abych se z té šlamastiky dostal. Nohy klouzaly, vzdálenosti neubývalo a na zem jsem sebou plácnul už asi posedmé.
Byly dvě hodiny ráno. Julie vstala, vyděšená snem nebo předtuchou, na dílně vyzvedla Veroniku, která tam ještě dřela jako čínský kuli, naložila ji do vozu... a zachránila mi tím život. Protože sama by mě nebyla do auta dotáhla.

Helena při vypravování bezmocně zatínala pěsti.
"Do prdele," říkala přerývaně, "copak se nedá nic dělat?"
"Bejt katolíci, asi bysme se modlili."
"Proč katolíci?"
"To máš jedno, kdo. Bůh patří všem. Jsi na řadě - pojď do mé náruče, dcero."
Byla by mě nejradši praštila.
"Tati! Tak si aspoň zoufej! Nemůžeš takhle ležet, a nic!"
"Promiň. Ale to je právě to jediný, co ještě můžu..."

Naposled jsme všechno prošli. Najednou byla Julie unavená, vzala do ruky nachystaný hrnek. Naklonil jsem se, dal jí pusu na tvář a poprosil: "Drž nám palce."
A ona se usmála, chytla mě za ruku a slíbila: "Budu s vámi, co jen to půjde."