které tajemstvím ve skutečnosti není: je nás moc. Je moc těch, kteří se cítí povoláni psát, a moc je i lidí, kteří se cítí povoláni veřejně provozovat hudbu či skládat ji. Mnoho je lidí slušně vládnoucích štětcem, majzlíkem, špachtlí. Sklářskou foukačkou, jehlou a nití nebo kladivem a ohněm. Čímkoli.
Lidé většinou čekají, že se budu snažit tu věc nějak zašmudlat. Tajně otřít o zeď. Jako když kýchnete do dlaně a snažíte se pak soplu nenápadně zbavit. - Je to něco, co slušné společnosti vadí, a všichni ti strašně slušní slušňáci, když taková věc vyjde najevo, předstírají, že se ohleduplně koukají jinam. Ale nedá se nic dělat, opravdu: má máma...
Vždycky jsem celý nadšený a napjatě poslouchám, když se k debatě o feminismu sejdou čtyři feministé (nejlépe tři ženy a jeden muž) a hovoří o předmětu své vášně, jako kdyby šlo o obtížněji dosažitelný stupeň vzdělání. Který teoreticky je sice dostupný každému... ale znáte to.
… no. Koho to zajímá?
Jsem teď v archivu stavebního úřadu. Takže pročítám, jak si v Pičíně stavěli domek Hrmovi; chvilku jim to trvalo. A potichu si představuju, že za nimi pak přišel na návštěvu soused Umrdlý – to by bylo soirée, kdyby! Jak jsem se naučil splétat a rozplétat lidské osudy, napadne mne ovšem, že by Umrdlý mohl...