Ode dna

Nakonec jsem práci sehnal, v centru pro lidi bez přístřeší. Začalo to... nočním vrátným v noclehárně pro ně. Stalo se v zimě, že tady umrzl bezdomovec. A město se začalo starat; nebo vlastně nevím, kdo se starat začal. Zkrátka nastartovali projekt, potřebovali lidi na noční služby a nikdo jim to nechtěl dělat. Několik pravidel té služby: klientovi musí být víc než osmnáct, musí se prokázat platným dokladem, nesmí být opilý ani přehnaně znečištěný, nesmí být agresivní. Zákaz vnášení alkoholických nápojů do objektu: velmi striktně. Jediná možnost je láhve hned při vstupu nahlásit a odevzdat, ráno při odchodu je klienti dostanou zpátky. Co se opilosti týče, nebyli jsme tolik rigorózní. Mnozí klienti v náladě přišli, ale i se svou opičkou si hned zalezli. Vnášení alkoholu byl od začátku problém; celý život někam něco pašují a naučili se to dobře, takže vás podfouknou, kdykoli si usmyslí... jenže pak se napijou a jejich ostražitost poleví. Zabavoval jsem jim o půlnoci láhev, stáli kolem v sevřeném kruhu a já si říkal Co teď bude? Kdo uhodí první? - 

Ne, nikdy jsem nedostal po hubě, přestože jsem několikrát mohl. Náš klient, ano, oblibuje alkohol. Ale ocení, nebo možná jen strpí, když se s ním jedná otevřeně; myslím občas potřebuje vidět, že i když momentálně nejsou vyhlídky nejrůžovější, on, bezdomovec, není pro nás jen objekt, na němž bezrizikově vykonáváme sociální práci.

Noclehárna zaznamenala úspěch, nikdo neumrzl, město ocenilo a na stole byl projekt Nízkoprahového denního centra. Byl jsem už v branži trochu zavedený, nabídl svoje know how, vzali mě. Popadl jsem kýbl a vařečku... Vařím jim, uklízím po nich. Peru jim. Sbíráme pro ně šatstvo, sháníme ubytování, pomáháme s doklady... já vím, nejmilejší šachoví, že ve vašich očích je to jen nepatrný posun. Nejsem už parazit, ale pečuju o ně. Což je špatné téměř stejně, protože zase je tu někdo, kdo nepracuje a jí... Dobře, dobře - už vás nechám na pokoji. 

Proč dělám tuhle práci: určitě i proto, že jiná nebyla. Je někdo pohoršen mou upřímností? Rád by ve mně našel zář porozumění a sebeobětování? Oslavil ve mně ducha Matky Terezy? To se musím omluvit. Já vážně nejsem apoštol milosrdenství. Nechci rozdat svou duši potřebným, nemám ambice spasit blahoslavené chudé. Ale ani si je dopředu neošklivím, proč bych měl? - Je to práce jako každá jiná, a já jsem snad taky jako kdekdo jiný: ne úplně bez srdce a bez rozumu. 

"Žebrák je řemeslo jako každé jiné. Ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je taky bez užitku. A jako sociální typ... ve srovnání s prodavači většiny patentovaných léků je poctivý, ve srovnání s majiteli nedělních novin je ušlechtilý, ve srovnání s lidmi, kteří vám vnucují své zboží na splátky, je laskavý. Nemyslím si, že by na žebrákovi bylo něco, co by ho řadilo do jiné třídy, než jsou normální lidé, nebo co by dávalo normálním lidem právo, aby jím opovrhovali." 

Orwell. Ano, četl jsem si. Na rozdíl od autorů, kteří bezdomovectví sledují
s klinickou odtažitostí a složitě ho, jako doprovodný jev, zakomponovávají do výkladu světa, Orwell na ulici skutečně byl... byla před těmi devadesáti lety, jiná ulice než dnes? Napohled nejspíš ano; muži nosili cylindry a frajerské hůlky, jen tak pro ozdobu.
Orwell. - Měl jsem mezi klienty někoho takového?

Nebo:

Málokdo je ochoten vnímat sociálního pracovníka jako někoho normálního... kdo opatrně našlapuje na hraně mezi empatií a rázností. Televize ráda předvádí mužatky s pronikavými hlasy a dioptrickými brýlemi tak silnými, že za nimi oči nejsou vidět; škrholky s pevně utaženými vlasy, tikem ve tváři a dlouhými nalakovanými nehty; permanentní migreničky, jejichž jediným štěstím je odebírat rodičům děti.

Hledáme-li vyváženost, je taky k mání (spíš ovšem v publicistice psané), obraz sociálních pracovníků jako "vždy připravených, usměvavých, výkonných strojů na dobro". - Musím se smát předpokládanému pohoršení veřejnosti, kdyby vyšlo najevo, že sociálním pracovníkům chutná dobré jídlo, líbí se jim hezké věci, mají na ledacos názor... třeba že "králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec fakt žádná sláva". Že docela někdy čtou, občas pomlouvají, viděli Bergmanovu Sedmou pečeť, vědí, kdo je Gaudí a kdo Gándhí, dovedou se, když na to přijde, pohádat v krámě a taky po zhasnutí si se svým partnerem většinou vědí rady... místo aby se věnovali jen a jen agresivní filantropii.

Přijde za mnou klient a říká, že jídelní misky nejsou dost čisté. Já odpovídám, že je to možné; pokud vy, klienti, nejste ochotni nádobí po sobě umývat pořádně, a je to, dodávám, jediná povinnost, kterou tady máte, může se taková věc stát. Takže pokud vám není miska dost čistá, vezměte ji a umyjte.

Klient říká, že to takhle nejde. - Já odpovídám, že jde. - Ne, prý nejde. - Já navrhuju, ať změní restaurant, jinde mu určitě vyhoví líp... jsme služba, nikoli posluha! Kolikrát klienti ani nechtějí vyplňovat dotazníky, že prý jim nerozumějí. 

Ano, může být. Že nerozumějí. Zrovna tak může být, že si svou jednoduchost vychutnávají jako nástroj, kterým můžou někoho sekýrovat, když jinak všichni ostatní sekýrují je. Někteří, spíš dámy to dovedou, se taky umí na povel rozplakat: slzy jako hrachy, koulí se po tvářích, kdo to nezná, rozpačitě kouká, ano, ty slzy jsou echt pravé! Věřím dokonce, že jsou slané; fyziologicky to možné je.

Dovedou i jiné věci. Není tak výjimečný případ, kdy klient sedí u nás v Nízkoprahu, najednou to v něm zaškrundá a on se bez okolků posere. Omlouvám se za pohoršení, které snad svým slovníkem způsobuju, ale pokud jste to vy, kdo musí likvidovat následky pohromy, nebudete, za to vám ručím, jiný výraz hledat. Boží ambasadoři a teoretičtí sociální pracovníci věří, že přeskládáním prvků můžeme získat úplně nového člověka. - Já měl menší ambice: byl bych se spokojil s tím, kdyby se naši klienti dovedli vykadit včas...

Odvedl jsem postiženého do sprchy, holky mi pro něj přinesly čisté věci... po chvíli jsem se šel na něj podívat a on seděl na štokrdleti, kalhoty stažené, pozoroval nadělení a měl vedle sebe krabici s vínem, kterou zřejmě vytáhl z nějakého tajného šosu; říkal jsem už, že oni tohle dovedou. Prostě tam seděl a nic, kost a kůže. Musel jsem mu ty hadry svléct, osprchovat ho, a opět se vracíme k pohoršlivému výrazu: když je někdo posraný, jde to z něj dolů pomaleji, než byste si přáli. - Je vám přes šedesát, jako mně, viděli jste v životě leccos, jako já, nezvedá se vám ze všeho kufr, tak jako mně se nezvedá, a říkáte si: "Neberu za tohle nějak málo?"

Za víno jsem musel vyslovit zákaz; kdybych nevyslovil, brzy by mi to ostatní klienti předhodili. A on nijak neprotestoval, jen seděl, už umytý a převlečený, v teple, oddaloval chvíli odchodu a plakal. Bylo to hrozné.