Protože nakonec umřeme
a někam se dostaneme. Sem asi ne, protože nejsme židé, a taky není reálné, abychom po smrti mohli být spolu... ale nedává smysl rochnit se v sebelítosti. - Básník praví: "My byli jsme a budem!"
Chtěla jsem si vzít na cestu knížku, takovou, aby nezabrala moc místa a aby se mi dobře četla. Prohlížela jsem regály shora dolů a nakonec našla malého bílého Čechova: O lásce. To se mi zrovna hodí, něco o ní. Hodila jsem ji do tašky a těšila se na širokou ruskou duši, večery při čaji, teskná loučení a nekonečné rozhovory. Ve vlaku jsem ji otevřela a četla: Do Soni Mamočkinové se zamiloval karas. Kdykoli plavala v rybníčku...
Ano, říkala jsem si, to je typické. Z celého srdce si přeju číst o hlubokém citu, a co si vyberu? Nešťastně zamilovanou rybu, která se chytí na háček své vyvolené a ještě ke všemu tak blbě, že si jen utrhne spodní ret a stráví zbytek života bez něj a bez rozumu.
Vystoupila jsem a přešla kolem kolejí do hospody. U vedlejšího stolu vysvětlovali rodiče malé dcerce, že v té písničce se zpívá: "nebyla to vička", ne myčka. A že myčka je úplně něco jinýho.
Dali jsme si pivo, bylo vedro, i ve stínu pod stromama.
Nepůjdeme se vykoupat?
Nevzala jsem si plavky.
To nevadí.
Do stínu pod křovím jsem poskládala všecky čtyři kousky svého oblečení, voda v řece byla chladná, tak akorát, a bylo skrz ni trochu vidět, taky tak akorát.
Hezky ti plavou ňadra.
Snad neuplavou, nechtěla bych je chytat...
Potom jsme seděli na břehu a čekali, až oschnem.
Víš, na co jsem si vzpomněla?
Ne, pověz.
Četla jsem teďka takovou povídku, o zamilovaný rybě. Jak potom zešílela a kousla v rybníce jednoho studenta, básníka, kterej pak začal psát samý chmurný verše... a po něm všichni v Petrohradě.
Hele, nejsme my blbí? Sedíme tady nahatý u řeky a povídáme si o literatuře...
Jasně, že jsme. Chceš říct vtip?
Asi tři neděle nato, bylo zas vedro, se večer otevřely dveře knihovny a přišli Světlana a Asf - protože Světlaně se zdálo, že byla v knihovně v Nadějkově a sny se mají plnit. Asf si zase chtěl knihovnu prohlídnout, jestli by se v ní dalo uspořádat autorské čtení blogerů. Prý dalo. Měl dokonce vymyšlené i téma, erotiku.
To je ale hrozně těžký napsat, řekla jsem.
Jo, mám jednu kamarádku, ta mi posílá tipy, a většinou je to buď moc doslovný nebo zas takový moc poetický. Ale já bych už něco napsanýho měl.
Rázem jsem měla o starost víc, posledních pětadvacet let píšu většinou pohádky. Leda bych napsala ty ňadra... ano, napřed mi uplavalo levé, potom pravé. Ale u jezu se dohnaly, sjely ho spolu a pluly dál a dál, v rákosí tmavé. A jestli se v něm nezachytily, nesežrala je šílená ryba nebo nevylovila krásná Soňa Mamočkinová, pokračovaly ještě dál, po proudu do Vltavy, Labe a Severního moře. Houpají se tam na vlnách nahoru dolů, a protože je léto už pryč a voda velice chladná, velice jim to sluší.
Vyplouvala na hladinu a odplouvala do dáli...
Ne, to jsem si přidal. Byl bych je honil a dohonil, aby s námi zůstala. Zanořovala se a vynořovala, to byl ten pohyb. I s příslušným pevně laskavým hupem. - Myslel jsem na básničku, ve které se říká o jedné, že pod šaty neměla nic: sundala podprsenku a neměla pod ní bradavky, sundala kalhotky... ano, je těžké i smutné tomu věřit. Díval jsem se na Tebe, zbystřený a taktní, a nic podobného jsem nepozoroval. Nad hladinu vyplouvalo všecko. Všecko a nic. Všecko nebo nic.
Svlékala ses tak, že jsi podprsenku rozepnula pod tričkem a stáhla pak oboje najednou. To aby byl jeden železné vůle a zásad. Jenže já už byl v té chladné vodě, a chladná voda bohudík erekci tlumila. Přesněji byla by ji tlumila, kdyby se ve mně e. byla sbírala. - Myslel jsem na básničku, díval se na ňadra, jak se hotoví vklouznout pod hladinu, a přitom jsem, cituju sám sebe, budil dojem galeristy, radostně obhlížejícího čerstvý přírůstek v expozici.
Ano, je to doslovné. Když to vypravuju takhle. Při zpracovávání tématu se lze vydat mnoha směry. Jenže tohle nebylo téma; bylas to Ty! - Přemýšlel jsem trochu, jestli se má něco povídat nebo spokojeně chrochtat a odfukovat vodu; dostupná literatura řešení nenabízí. Vzpomněl jsem si jen na Zuzanu v lázni, a na Humberta Humberta, jak bojuje s pokušením Charlotu Hazeovou zatlačit pod hladinu a přidržet krapet, jsem si pochopitelně nevzpomněl... proč taky? Chtěl jsem Tě na okamžik obejmout, ale to bychom přestali plavat a klesli. Ano, myslím to doslovně.
Pevné a laskavé prsy na dohled stinného klína. Čím dál doslovněji. Nahatí u řeky... smáli jsme se. Smích taky není zrovna přítelem erekce. Ale co s erekcí, když mluvíme o rybě a o Čechovovi? Také jsme mohli Hemingwayovu rybu; tam ovšem není láska, spíš lidská nezdolnost. Lidská víra v sebe.
Ano, tu potřebujeme.
Vystoupila jsem z vlaku, minula hospodu. Na prázdných stolech pod stromy polehávaly
kaštany, některé ještě v ostnatých slupkách, jiné nahaté.
Pod křoví u řeky jsem poskládala všecko. Svlékala jsem se tak, že jsem s kabátem odložila i kůži, maso, špeky a vnitřnosti, bílé kosti se nahoru úslužně sesypaly už samy.
Ne, to si vymýšlím. Kabát i šálu jsem si nechala. Je zima, taková zima. A ticho. Po vodě mlčky odplouvají tvá pěkná slova: spolu a navždy a věř mi... jedno po druhém, lehoučká, jako bubliny.
Nechytám je. Dívám se na šedozelenou hladinu s úzkými listy vrb, myslím na malou knížku s bílými deskami, šílenou rybu s krvácející ránou, na chmurné básně chmurných básníků z Petrohradu.
Od tebe mám na rozloučenou verše veselé:
Byla jedna kvočna z Perpignanu
měla ránu, dost šílenou ránu.
Nosila kokrhel
dostala na prdel
mazala hned zpátky do Perpignanu.*
Limerick, volně podle Edwarda Leara. Měla bych taky jeden.
Byl jeden starý muž z Čerčan
přezdívali mu Šer Chán.
Miloval jenom sebe,
věřil, že čeká ho nebe,
ten starý filosof z Čerčan.
*) V mírně pozměněné verzi se verše - spolu s mírně pozměněnými texty dalších autorů - objevuje i v textu De mortus nihil (Jak píšeme).