Matouš *1953
Narodil se v Praze z lepší vrstvy měšťanské a již v útlém mládí dostalo se mu výsady procestovat ve stopách otcovy služby polovinu Evropy. Šťastné dětství s hojností zálib sportovních i duchovních pomohlo mu velmi brzy nalézti své místo ve světě, a kolem věku dvaceti let přihlašuje se sbírkou veršů gymnasiálních Předehra; ač tato juvenilie, u níž chybí vročení, ztracena a po zásluze zapomenuta, stojí za připomenutí, že výňatky z ní byly i v tuhém útisku normalizačním šířeny na vlnách Československého radio. Politickou proklamací neslavně zakončiv studia filosofická (1975) přijímá svá první zaměstnání jako listonoš, správec domů dělnických či vazač těžkých břemen. Před odchodem k vojště (1976) stihne dokončit knihu veršů Povzdech, již v obavě z blízké budoucnosti horlivě kolportuje mezi přáteli a známými, bez valného ohlasu ovšem. Lehkomyslně odbojný jeho duch nesnáší se hrubě ne ani tak s přísnou kázní jako s uniformně armádní jednolitostí všeho, spolubojovníkův nevyjímaje. Po návratu k životu civilnímu je mu pak v odplatu úřady hanebně odpírána byť i sebenepatrnější služba v oblasti kulturní; v nouzi přijímá zaměstnání kybernetické a s udvojenou energií pokračuje v hledání básnického výrazu. Ovocem jeho snah je soubor Verše, rovněž v ineditním provedení, obsahující krom již zmiňovaného Povzdechu sbírku mužné lyriky Rozloučení (1982). Způsobiv uveřejněním básně Národ zánik časopisu původně kybernetického, přichází o jedinou možnost oslovovati širší okruh čtenářů než pouhou hrstku přátel. Posléze se od poesie definitivně odvrací, nikterak nemoha nadále podržeti víru v možnost vyjádřit jejím prostřednictvím obsahy zamýšlené. V pražském, ba docela i českém prostředí získává si jistou proslulost šachovní a publikuje své hry v časopisech českých, později i ruských a srbských, až nakonec věhlas jeho přesáhne na kratičký okamžik i oceán.

Mohutnějící proud sebeironie v šachových
komentářích nenechává však nikoho na pochybách, že návrat
jeho v záležitosti slovesné je toliko otázkou času. V druhé
polovině let osmdesátých přistupuje k Matouši básníku a
šachovému glosátoru též prosaik nevelkých forem a všednodenní
etiky člověkovy. Uváděje na scénu knihaře a neúspěšného
spisovatele Hartla spolu s postavami jeho blízkých, s chápavým
úsměvem nahlíží do nitra velkoměšťanova doby před i
popřevratové.
Zatímco básník Matouš nezapřel své
okouzlení něžnou poesií, jíž je vlastní jistá titěrnost
výrazu (Šiktanc, Wernisch), Matouš prosaik oblibuje si smiřovati
ve svých pramálo dějových konstrukcích nesmiřitelné.
Nenacházeje v sobě vytrvalosti zůstati rozumářem a neúprosným
gnomikem, překvapí zhusta složitou periodou nezadržitelné
emotivní síly i mohutnosti klasické nebo zas naopak stránkami
ukázněně břitkého dialogu typu anglosaského; stylové jednotě
je ovšem jeho spor se sebou samým k újmě. Za soumraku tisíciletí
nabízí postupně knihu próz Té nejkrásnější (1997), antologii
dospívání Hrst kradených povídek (1999), v níž se vyznal z
vděčnosti ke svým zahraničním, jakož i domácím učitelům, a
další knihu próz Scény a postavy bájeslovné - i jiné (2000).
Životopis autorův na soumraku tisíciletí. Zveřejněno na webu NONLIBRI v r. 2001.