Malá zmínka o paměti

Paměť. Hodně se o ní mluví, málo se tomu slovu rozumí. Ráda poslouží okamžité objednávce. Ale existují texty, které se o její reputaci statečně praly - i autor má takové. Ovšem, sebechvála smrdí.

Paměť národa. Můžeme si představit vodu, co přetéká přes jez, nebo se z moře vrací s přílivem, aby hloubila úkryty pro bázlivé tvory... ptáme se jí. Jedna věc je však položit otázku, a druhá chovat se, jako by položením byla rovnou zodpovězena. 

O časech, které si pamatujeme jako socialismus, se dnes mluví jako o "komunismu", a pokud nemáme CV se šikanou, vězením, s vyhazovy ze školy a z práce, začít vzpomínat na ty časy znamená čelit vzrůstající netrpělivosti a posměchu. - Jde o takzvanou nehodnověrnou minulost.

Díváme-li se na filosofickou fakultu, z níž autora socialismus pro ideologickou neposlušnost vyrazil, autor necítí už nic. Jen lhostejnost, vůni řeky poblíž, matné vzpomínky z minulého tisíciletí. - Nedá se naplno mluvit o pronásledování, i když certifikát v tom smyslu fakulta po převratě zaslala.

Přemlouvali autora, aby do Paměti národa své vzpomínky taky vložil. Když se to vezme kolem a kolem, první díl Špalku je přímým příspěvkem. Chtěl však vyprávět nejen o křivdách a sankcích, ale i o dětství, které nebylo plné komunistické šikany, které nebylo odshora dolů šedivé, ani mu neničilo život tím, že musel nosit pionýrský šátek... nosil ho rád, nebo jinak: nevadil mu. 

Hodně četl vzpomínání lidí, kteří za socialismu plnili stránky, promlouvali z obrazovek. - Ale nečetl od nich, co pokazili oni... organizátorům projektu říkal, že právě to by se do Paměti národa hodilo. Oni však jen poslali dotazník Digitální společnost otevřená seniorům, čímž řadí naše vzpomínky do analýz trhu. Tedy nikoli paměť národa, ale budoucnost jeho doyenů. 

Autor chodívá z Teska domů po bývalé třídě Rudé armády. Po pravé straně les, nad lesem slunce, po levé straně hasičská zbrojnice. Mají tam trpaslíka s trakařem, který vypadá jako strýček Pompo. I autor sám je poněkud obtloustlý a na pohled bystrostí nevyniká, takže se u trpaslíka zastavuje a dívají se spolu do sluníčka... vlídně jim prosvětluje tváře. 

Ani autor, ani trpaslík nemají nic proti tomu, že dnes už jsou považováni za polointeligentní pozůstatky dřívějších, naštěstí už spolehlivě minuvších časů.