Brány slovesnosti

K čemu ve skutečnosti jsou? Uzavírají před příchozími, nebo jim otevírají dokořán? Od doby, co Adélka není, myslím na ně mnohem míň.

"Mluvili jsme často o umělcích jako takových: lidé, pro něž nic nemá větší cenu než oni sami, než jejich obraz na nebesích. Tak jsme si my psaní nepředstavovali: stát před publikem, natřásat se, Adélka ruce v bok a pánev trochu dopředu. Pečlivě sledovat, co zabírá, pamatovat si to pro podruhé..."
S Adélkou jsme prostě k branám nechodili. Ani za koryfeji, ani za laureáty; aby vypravovali, vysvětlovali, aby nás shovívavě poučovali, kdo je L; vždyť jsme L znali! Uměla se obléct, uměla prosvítat, rádi jsme si s ní a pak i o ní povídali. Třeba když jsme s Adélkou vyjeli na kole, seděli na trávě pod jabloní a chovali se ctnostně.
Aby oba společně kousali jedno jablko, ten obraz se u autora vyskytuje mnohokrát.
Autorovi obálky mnoho spílali: že budí dojem, jako by avizoval nadpozemská sdělení. Jisté rozpaky či menší porozumění se potkávaly i s textem, který bývá čten jako soupis křivd na křehké literární duši. Právě tady a právě teď je ale čas tyto veleduchy, mezi nimiž jsou bohužel i mí přátelé, postavit do pozoru a udělat jim přednášku...
Zbytečná námaha. - Vhodná nadávka postačí.
Třeba by většímu zájmu o knížku pomohl jiný titul: Hrmy slovesnosti. Ty by se na regálech dlouho nezdržely. Každý by svazek bral do ruky a hledal je...

Ukázky:

Měli jsme s Adélou rádi stejné věty.

"Jeho ústa zřejmě sloužila nějakému nočnímu tvorovi za latrínu, a později i za mauzoleum." Nebo: "Jmenuji se Bond. James Bond." Tady je souvislost s Lago di Como evidentní: padouch přijede, vystoupí z vozu, jde k vodě, pohledem sjíždí tu nádheru, a vtom zazvoní mobil.
"Pan White?"
"Kdo volá?"
"Promluvme si."
A hned dávka z automatické zbraně.
Padouch zařve, hodí to s ním o zem a on se plazí po písku, na schodech ho předejdou boty a kalhoty. Plazil jsem se pryč a mohutně sténal, jak scénář předepisoval, ale nohy, které mě na schodech předešly, byly bosé a v sukni.
"Kdo jste?" zasípal jsem. A ona nemohla, s těma bosýma nohama nemohla říct: "Jmenuji se Bond. James Bond."
Takže odpověděla: "Jsem ta, kterou jste nečekal."

Vlídně jsme se smáli Louise Pointdexterové, dceři pěstitele cukrové třtiny, jak užárlená stojí na ploché střeše domu, bílou ručkou se opírá o kordonový kámen parapetu, "stále ještě vlhký noční rosou", a "ňadra se jí dmou rychlým, křečovitým dechem." Předehrávala ona a já si kordonový kámen soustředěně užíval... vždyť já ani pořádně nevím, co to je!

"Milé nakladatelství, zhruba před sedmi týdny jsem Ti posílala dotaz ohledně rukopisu: zda si ho chceš přečíst, eventuálně s ním dál pracovat. Připadalo mi rozumné text nabídnout v malé ukázce, aby se rovnou vyloučil autor, jehož artikulace se Ti zdá zadrhávat nebo který se profilu nakladatelství nehodí. Malou ukázku jsem připojila, a od té doby se neděje nic.
Snad nepotřebuješ, aby se Ti sešla celá redakční rada; rozhodnutí může učinit každý člen. Stačí, aby se na okamžik zastavil (nemusí ani sundat s hlavy klobouk), přečetl dva odstavce a řekl: Nechceme. Nebo: Chceme číst víc, nic neslibujeme. - Dotyčnému nehrozí nic horšího, než že rukopis bude muset aspoň prolistovat. Já po dvou minutách čtení čehokoli dovedu říct, zda chci číst dál.
Na Tvém rozhodnutí nestojí svět, ale výkon rozhodnutí by neměl probíhat v podmínkách jednu stranu ponižujících. Snad mám právo něco takového žádat; sama dodržuju dobrý mrav nenabízet text jinam, dokud nemám zprávu od předešlých. Ostatní nakladatelství se vyjadřují do dvou měsíců, zda text přijmou, a Ty nejsi ochotno za ten čas říct, jestli ho vůbec otevřeš?"

Z Atlantisu hned nazítří, uraženě: číst nechceme, pěkně pozdravujeme. Poslali jsme jim prázdný mail s fotkou, nahou vyšpulenou zadnicí, na níž bylo rtěnkou vykrouženo pěkné srdíčko. - Ještě by se mohlo zajet do Brna a tam se jim v nakladatelství na stůl; mohlo by nás jet víc, vloupali bychom se, a až by veleduchové ráno přišli do práce, každému by se na stole skvěl mohutný kakáč.
Trošku jim matroš rozetřít do klávesnic počítačů...

Nebo:

Piráti na vlnách. - Rozhlasové stanice vysílají málo rocku (šedesátá léta minulého století), tak parta nadšenců brázdí na lodi kolem ostrovů a na volné frekvenci pirátsky vysílá podle svého gusta. Státní bdíči je pronásledují a zdá se, že vítězí: "Naši věrní posluchači, konec se blíží. Mysleli jsme, že nikdy nezemřeme, ale nemůžeme se stavět zákonu. Tak se mějte dobře, buďte hodní, poslouchejte hudbu; to je úžasná věc. Váš Lord pro vás odpočítá poslední zbývající čas. Tři, dva, jedna... a zůstane ticho."

Prostřihy, jak na mlčící přijímače koukají servírky, úředníci, dílny, modelingové květy a studentské koleje, prodavači se zákazníky. Na záchodové míse sedí slečna s tranzistorákem, punčocháče do půli stehen; utrhne toaletní papír, ale napřed jím utře slzy. Bdíči mají taky naladěnou frekvenci, obřadně připíjejí se svými fuchsiemi na zdraví královny, navzájem se chválí za dobře odvedenou práci a s nábožným snobstvím poslouchají to ticho.

Najednou rádio zaječí: "Dělal jsem si prdel! Jdeme na to!" A začne hrát Let´s Spend The Night Together... taky jsem, kdysi dávno, poskakoval po obýváku s křeslem a řval.

Medvídek Pú když říká Prasátku, které darovalo svůj dům: "Přestěhuje se ke mně. Viď, Prasátko?" Liška z Malého prince: "Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, na kterou hodinu vyzdobit své srdce..." Když tihle přátelé přicházejí, mé srdce vyzdobené je.
Nebrečím dojetím, ale radostí. Že někdo sedl a vymyslel, napsal, odevzdal, sám vydal, natočil, namaloval. Zahrál, zazpíval. Ray Wilson, když zpívá s Genesis There Must Be Some Other Way. Ano: musí to přeci jít i jinak... už jsem říkal, že není důležité být pod něčím, z čeho mám radost, podepsaný.

P.S. S Adélkou jsme to zkrátka řešili a vyřešili jinak.